***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Čtrnáctá kapitola

Nestačil se divit, co to do Hermiony vjelo. Většinou to byl on s Ronem, kdo vymýšleli podobné nápady, jako odposlouchávat řád a Mione se jim v tom pokoušela zabránit. Stejně to nepomohlo, akorát se k nim přidala. :D

Chtěli sejít ze schodů, aby se dostali co nejblíže, ale schůze zřejmě skončila, a jen pár lidí bylo v chodbě, takže zůstali stát u zábradlí.

„Pššt! Možná ještě něco zaslechnem.“ Řekla šeptem rozjařená Hermiona.

„No teda Hermiono, já se nestačím divit. Co se to s tebou stalo?“ Přišla odpověď od Rona.

„No co? Jsou přece prázdniny, ne? A ticho. Nic neslyším.“

„ – Příčné. Je jich tam moc, tohle nezvládneme. Měli jsme počítat s tím, že mu to dlouho nevydrží.“ Ozval se zezdola hlas. Sám odhadl, že patří Kingleymu. Další věta ho v tom utvrdila.

„Nemohli jsme přece předpokládat, že zaútočí zrovna dneska, Kingsley!“

„Ale Moody, nepřehánějte to už. Před chvílí to bohatě stačilo.“

Áh, škoda, že jsem o tohle přišel. Moodyho názory bývají občas docela zajímavé.‘ Ušklíbl se. Uměl si to představit, sám měl tu čest si to vyzkoušet. Když ho něco napadne, tak se toho drží tak dlouho, dokud se neprokáže, že je to pravda. ‚Ani se nedivím, že z něj mají smrtijedi strach. Jako bystrozor musel být docela nebezpečný.

„ Já nepřeháním. Jen se tam ty idioti rojej jako včely v úle a my tu jen tak klábosíme. Takže si sbalte svý saky paky a někdo to jděte říct Brumbálovi. Já jdu zavolat bystrozory. S trochou štěstí se jich tam pár objeví.“

Takže útok? Na Příčný? To si to dneska nemohl odpustit, když má ty narozeniny? Jak dál slyšel, Brumbál o tom ví a hodlá s tím něco udělat. A možná se tam objeví pár bystrozorů, i když spíš ne.

Ale to mu nestačilo. Tyhle útoky jsou kvůli němu, to kvůli věštbě Voldemort útočí. Kdyby věštba neexistovala, žádné útoky by se nekonaly. Každý den umírá spousta lidí – hlavně nevinných, kteří s tím nemají nic společného – a je to jeho chyba. Kdyby se tomu postavil už dřív…

Už toho mám dost!‘ Jakmile slyšel, že odcházejí, rozhodl se. Neslyšně se schoval pod svůj neviditelný plášť, a vybral se potichu za nimi.

 

„Harry?“ Zeptala se znovu Hermiona.

„Kam ale mohl jít?“

„Copak to není jasné, Rone?“

„Ale kdy odešel? Jak to, že jsme ho neslyšeli? Nemohl odejít tak potichu.“

„Rone, copak nevíš, že když použije plášť po jeho otci, tlumí to zároveň i trochu hluku?“ Ron zakroutil hlavou. „Ne, to mě nenapadlo.“

 „Mohl nám odejít přímo před očima a my bychom to nezaregistrovali tak jako tak.“

„Opravdu to tlumí zvuk?“

 „Většina ne, ale ten Harryho je zvláštní. To vás to vůbec nepřekvapilo, když jste nebyli ani jednou chyceni? Neviditelný plášť je neobyčejný magický předmět, Rone.“

„Musíme ho najít, kdo ví, co ho napadlo.“ Strachoval se Ron.

„Není těžké si to domyslet.“

Podívali se na sebe a jako by mezi nimi proběhla ve stejnou dobu ta samá myšlenka, rozeběhli se přímo ke dveřím. Už chtěli stisknout kliku, když je přerušil jeden hlas.

„Kam si myslíte, že jdete?“

 

Trhli sebou a polekaně se otočili.

„Remusi?“ Vydechla úlevně Hermiona. „Vyděsil jsi mě.“

„Promiň.“ Omluvně se usmál. „Tak kam jste to měli namířeno?“

Hermiona se brilantně vyhnula jeho otázce. „To ty nás máš hlídat?“

„Jo, před chvílí jsme se tak dohodli.“

„My víme. Teda vlastně nevíme… jenom jsme si tak tipovali, tušili jsme to.“ Zajíkla se a

nervózně mrkla na Rona, jako by od něj vyžadovala morální podporu.

„Jistě… tušili…“ Změřil si je přimhouřenýma očima Remus. „Řekněte mi, je ta informace o vynálezu dvojčat pravdivá?“

Ron nervózně polkl. Když promluvil, úplně mu přeskakoval hlas. „Jaká informace?“ Zlostně se na něj podívala.

„Takže ano. Zajímalo by mě, jak to jen dokázali přes tolik dokonalých ochranných kouzel.“ Zamumlal si.

Hermiona „nenápadně“ drkla do Rona loktem a snažila se mu naznačil směr ke dveřím.

Pochopil ji a začali couvat. Remus si toho ale všiml dřív, než stačili dokončit druhý krok.

„Tak kam to jdete?“ Jo, vlkodlačí smysly se jen tak nezapřou.‘ Pokárala se v duchu Hermiona.

„Kde je vlastně Harry?“

„No, ehm…“ Padlo mezi ně napjaté ticho, po které se nikdo z nich nějakou dobu neodvážil promluvit.

Oči se mu rozšířily poznáním. „To ne.“ Zamumlal. „Odešel, že?“ Přikývli.

„Kdy?“ naléhal na ně.

„To nevíme.“

„Jak nevíte? Byl snad s vámi, nebo ne?“

„Nějakou dobu jo, ale pak jsme byli zabraní do… jistých věcí a on se prostě vypařil. Otočili jsme se, a on už s námi nebyl.“

„A těmi jistými věcmi myslíte odposlouchávání porad řádu, co? Kolik to může být minut?      5, 10, nebo víc?“

„Já nevím… tak 10 nejmíň.“

„Jdu to oznámit řádu, nikam nechoďte!“ přikázal jim.

Na tohle začali protestovat. „My ale umíme bojovat.“

„Tohle nejsou kouzelnické souboje jako ve škole, Rone. V soubojích jsi dobrý, ale na smrtijedy nestačíš, mají několikaletý trénink. Některé trénoval sám Voldemort.“

„Chceme pomoc!“ přidala se Hermiona.

„Hermiono,“ povzdech si. „nejlíp pomůžete, když se do toho nebudete vůbec plést.“

Mezitím co s nimi mluvil, stačil vyčarovat patrona a předat po něm vzkaz. „Brumbál je už obeznámen s naší náhlou situací.“

„A to je všechno?“ Vykřikl nevěřícně. „Je to náš kamarád, musíme mu jít na pomoc!“

„Rone, Harry je pro mě něco jako syn, kterého jsem nikdy neměl. Je to syn mého nejlepšího přítele, který je už bohužel po smrti. Ale to neznamená, že se bezhlavě vrhnu do každého nebezpečí jenom kvůli tomu, že to udělal on. Jistě, taky jsem byl mladý a dělal jsem s ostatními Poberty lumpárny, ale teď je to jiné.“

„A jak?“

„Je jiná doba, je to pro vás o hodně víc nebezpečné, Hermiono. Zvlášť ty by sis to měla uvědomit. Umíte toho celkem dost, ale jak už jsem řekl, na ně nestačíte.“

„A co ty? Tvrdíš nám, že je jako tvůj syn, ale nic neděláš! Vůbec mu nepomáháš!“

„Nejlíp mu teď pomůžeme, když přichystáme lékařské vybavení. Všichni je budou potřebovat. A když už jste se do toho tolik zapletli, můžete mi pomoc, alespoň to nebude trvat tak dlouho.“

Ron ale reagoval dřív, než to stačil zaregistrovat. Během svého proslovu vytáhl nenápadně svou hůlku a ignoroval Hermionin zděšený pohled, který na něj házela.

„Promiň, Remusi, tohle mi nestačí.“

A dřív, než si stačil zpola uvědomit, co se děje, sesunul se k zemi.“

„Rone!“ Zalapala po dechu.

Obrátil se k ní. „A co jiného jsem měl asi tak podle tebe dělat? Chceš mu snad pomoc, nebo ne?“

Přikývla.

„Tak na co ještě čekáme?“

Poslední komentáře
15.04.2009 11:13:51: Pěkná kapitola, těším se na další.
13.04.2009 23:11:04: No chudák Remus, Ron si to asi pěkně odskáče, prosím rychle další, jsem zvědavá, jak to dopadne smiley...
13.04.2009 20:58:46: super, chudák Remussmiley, už se těšim jak tohle dopadne, doufám že kapitolka bude co nejdřívsmiley...
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.