***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Devatenáctá kapitola

Máme tu PŘEDPOSLEDNÍ kapitolu, tentokrát jsem Snapea zapojila trošku víc

A teď taková menší zpráva. Už jsem rozhodla, co budu psát za další povídku. Bohužel vás trošku zklamu, protože to nebude SS/HP téma. Spíš mi přijde, že jsem to svoje ještě nikde neviděla. Každopádně se nechte překvapit. Pustím se do ní jen co dopíšu tuto. S poslední kapitolou přibude i rubrika s infem k nové povídce.

PS: Jak už jsem řekla, bude to (alespoň pro mě) nově psaný pár. Kdo myslíte, že to bude? Prosila bych komentáře.

Pěkné čtení,

Sandrate

--------------------------------------------------------------------------------------------

Snape stál v kruhu smrtijedů a pozoroval, jak se Pán Zla baví s tím spratkem. Užíval si, jak tu jen tak bezmocný leží a nemůže uvěřit tomu, co slyší. Bavil se jeho bezmocností.

A pak, když mu to konečně došlo, položil rezignovaně svou hlavu zpět a jemu nezbylo nic jiného, než dát svou přítomnost najevo. Vystoupil z řady.

"Ale vy..." Nenechal ho dopovědět, stejně tušil, co chce říct. "Snape" Zajíkla se Petunie. Ignoroval ji a obrátil se na Pottera.

"To jste si opravdu myslel, že budu stát na straně, která stejně brzo skončí?" Zeptal se pohrdavě. "Protože jestli ano, jste větší hlupák, než jsem si myslel."

"Brumbál ti důvěřoval, ty zrádče!"

Ironicky se zasmál. "Brumbál je jenom starý blázen, který věří, že když si před něj někdo klekne a bude prosit, má čisté srdce." Na chvíli se odmlčel a užíval si ten pocit zadostiučinění, který Potter jistě cítil.

"Vždycky vás obhajoval, tvrdil, že jste na naší straně, ale vy jste zatím... Oh, bože."

"Albus Brumbál možná je největším kouzelníkem téhle doby," Prohlásil pohrdavě a slyšel, jak se lord Voldemort a smrtijedi kolem se uchechtli. "ale je snadno zničitelný a oklamatelný. Věří, že každý má dostat druhou šanci, když má v sobě dost lásky."

"Láska je to největší kouzlo." Ozval se Harry.

"Přemýšlejte, Pottere! Opravdu si myslíte, že tu jde o něco jiného, než je moc? To jste tak tupý, že vám to nedochází? Tady jde jen a jen o to, kdo má větší kouzelnou sílu. Tak se vybírá ministr, tak se dostávají do popředí staré kouzelné rody, tak se rodí zlo..." Schválně nechal větu vyznít do ztracena. „I když se nedá říct, že by Popletal někdy něco dokázal. Ale dá se s ním skvěle manipulovat.“

S očekáváním se podíval na svého Mistra, a když přikývl na souhlas, pokračoval. "Víte, Pottere," začal, "vždy jste byl nesnesitelný hlupák. Předstíráte, že ve vás něco je, přestože jste jen malý rozmazlený spratek, který touží po pozornosti. To je nejspíš v genech, že?" Provokoval ho.

"Mého otce z toho vynechte!"

"Stejně tak statečný?" Zeptal se posměšně. "Crucio!" Poslal na něj kletbu, která se nepromíjí. Svíral se na zemi, ale ani nemukl. Přidal na síle. To už nevydržel a začal křičet. Chvíli ji nechal působit, než odklonil hůlku.

Odplivl si na zem. "Jste jenom arogantní malý hlupák, Pottere. Ale co jiného se od vás dá očekávat, že? Syn mudlovské šmejdky a člena nejstarší kouzelnické rodiny. Jak daleko se dá klesnout." Zavrčel s odporem.

"A jakoby náhodou, " Pokračoval, jako by se nic nestalo, "nás dnes poctila svou návštěvou sestra té mudlovské šmejdky, vaší matky." Otočil se k němu zády a zamířil k ní. "Co kdybychom si s ní trošičku pohráli, co na to říkáte?" Aniž by čekal na jakýkoli náznak souhlasu či nesouhlasu, poslal na ní kletbu.

"Arivere!" Místností se ozval až téměř nelidský křik, který drásal uši. Harry musel zavřít oči, ale stejně mu to moc nepomohlo. Viděl ji před očima, i když měl víčka zavřené.

"Víte, co tohle kouzlo dělá, Pottere? Ne? Láme všechny kosti v těle, drobí je na ty nejmenší kousíčky a pak je zas dává dohromady. Moje výroba." Dodal sebevědomě.

"Nechte jí, chcete přece mě!"

"Ale tímhle vás přece mám." Ušklíbl se zlomyslně. "S tím vaším rádoby zachráncovským komplexem, který vás mimochodem vždy dostal jen do problémů, jste lehce ovladatelný, to vám ještě nedošlo?

Zatím co bych vás normálně mučil a sledoval, jak se na zemi kroutíte jako bídný červ a snažíte se hrát na hrdinu, který vše vydrží, moc zábavy bych si neužil. Kdežto teď, když mučím někoho vám známého přímo před vašima očima, ubližuju vám tím víc, než kdy jindy. Nemám pravdu?"

Snape vystřídal několik kleteb, přičemž většinou používal pouze ty, které sám vymyslel. Pak už se Petunie nezmohla ani na protest, jak na tom byla zle. Byla sotva při vědomí a podle pohledu mohl Harry usoudit, že má velké problémy s dýcháním. ‚Ztráta manžela a milovaného syna udělá s člověkem své.‘ Pomyslel si.

"Stiafley!" Sledoval, jak kouzlo zvedlo jeho tetu do vzduchu, točilo s ní na všechny možné strany a lámalo jí kosti v celém těle pořád dokola. S posledním mávnutím hůlkou odletěla na druhý konec sálu, narazila v rychlosti do zdi a zůstala nehybně ležet.

Pak k němu přistoupily dva smrtijedi, kteří ho vyzvedli na nohy a přešli s ním k další stěně, na níž ho odhodili. Stěna jako by se probudila – objevila se na ní řetězová pouta a přišpendlila ho na doraz.

Vůbec se nemohl pohnout, ani maličko. Řetězy se mu zařezávaly do kůže, především na zápěstích. Způsobovalo mu to hroznou bolest. Určitě měl zlomených několik žeber a stát v téhle poloze pro něj rozhodně nebyla jedna z těch příjemných věcí, co kdy zažil.

Další mezitím došli až k Petunii a dotáhli ji doprostřed, kde na ni bylo výborně vidět. Tušil, že vše brzy skončí. Tak nějak to samo vyplynulo ze situace a činů lidí okolo. Jen doufal, že Brumbál s tím něco udělal, i když nemohl očekávat moc.

Po tom, co se událo na Příčné, byla spousta členů Řádu a bystrozorů vysílena. Ale přesto tak nějak doufal, že se zde brzy objeví a něco udělají. Cokoliv. A co nejdřív.

Snape k němu přistoupil a hlasem plným odporu na něj promluvil. „Teď si to teprve můžu vychutnat, když vidím, jak takzvaná záchrana kouzelnického světa tu visí připoutána k chladné stěně a nezmůže se ani na jednoduchý protest.“

S odhodláním se na něj podíval. „Oni to nějak dokážou, ví, že jsem tady. Najdou cestu.“

Krutě se zasmál. „I kdyby ji našli, tohle sídlo nenajdou. Je stejně chráněné, jako spousta kouzelnických domů. Nebo jako sídlo Fénixova Řádu.“ Když viděl jeho nechápavý pohled, nemohl si pomoct, aby se neušklíbal.

„Nic jste se za ty roky nenaučil, Pottere? Vůbec nic?“ Posmíval se mu. „Fidelio, vy pitomče! Do domu, jenž je chráněn Fideliovým zaklínadlem, se nedostane nikdo, komu Strážce tajemství neprozradí adresu.“

„No jen se Pottere dívejte, ať vidíte, co se stane šmejdům, co na tomhle světě nemají co pohledávat.“ Kývnul hlavou na smrtijedy, kteří už byli seskupeni okolo ní. Ale stáli tak, aby i oni dva měli dost dobrý výhled na to, co se bude dít. Pán Zla se mezitím posadil do svého trůnu a vše sledoval odtud.

 „Jen do toho, snad víte, co máte dělat, nebo ne?“ Přikázal Snape.

Jeden po druhém se k ní přibližovali, pak z ní strhali zbytek šatů, co měla na sobě. Zůstala ležet na zemi zcela nahá, úplně ponížená. Ne, úplně ne, protože to nejhorší mělo teprve přijít.

„Ne, Pottere, tentokrát od reality neutečete. Pořád jste si stěžoval, že už nejste malý, že něco také dokážete. No tak do toho. Čelte realitě jako dospělý.“ Pronesl posměšným hlasem.

Harry cítil, že mu něco zabraňuje zavřít oči. „To jen pro jistotu, abyste zase neutekl jako malé dítě.“ Trochu se k němu naklonil. „Užijte si to, pane Pottere.“ Zašeptal mu do ucha, pak se vrátil ke sledování Petunie.

S hrůzou v očích sledoval, co jí udělali. Po jednom k ní přistupovali a opakovaně ji znásilňovali. Každý smrtijed, jenž byl přítomen. Každý muž. Do jednoho. A nakonec – i Snape. Přišel k ní a silou si ji vzal. Surově se v ní pohyboval, až dokud se neudělal a ji neopustily i zbytky sil, co jí zůstaly, a neomdlela.

Slzy mu tekly proudem. Tohle jí nepřál. Když si na Dursleyovi stěžoval, jak s ním zacházejí a nadával na ně se vším možným zlem, co jim přeje, nikdy si nepřál, aby se to uskutečnilo. TEĎ teprve byla úplně ponížená. Sebrali jí vše, co měla. Rodinu, cnost, a důstojnost. Zbyla z ní jen hadrová panenka.

Ale Snape to tak nenechal. Probudil ji a opakovaně mučil. Nějak poznala, že její konec se čím dál tím rychleji blíží. S posledními silami se na něj zadívala a pronesla: „Nic ti nevyčítám.“ Pak ji zabili. Chladně, bez citu. Tak, jak to smrtijedi dělají.

Obraz se mu rozmlžil před očima. Promítalo se mu vše, co od jeho rozhodnutí jít na Příčnou stalo. Smrtijedi – Voldemort – Sirius na živu – mučení – teta Petunie – její znásilnění – „Nic ti nevyčítám.“ – zelené světlo.

Magie v něm bublala čím dál tím větší rychlostí. Surová energie v něm se probouzela. Nevnímal smrtijedy ani Voldemorta, jak se po sobě zmateně dívají a netuší, co se děje. Pán Zla k němu přešel, podíval se na něj, a s rozšířenýma očima od něj couval. Smrtijedi byli teď ještě zmatenější.

Ve zmatku na něj začal posílat všechna možná kouzla, ale jakoby zázrakem se ho ani nedotkla. Jako svojí poslední záchranu na něj zkusil poslat smrtící kletbu.

V tom jeho magie vybuchla. Všechny to odmrštilo daleko od něj a ničilo to předměty, které jí stály v cestě. Rozsypaly se v prach. Byla to ničivá tlaková vlna. Smrtijedi se snažili uprchnout, ale jen se pohnuli, zničilo to i je.

Jeho pouta se uvolnila s vysláním té ohromné síly. Stál u zdi a nechal svou magii proudit, až dokud to nepřestalo. Unaveně se rozhlédl. V jeho okolí už nebylo nic živého. Nebylo nic, co by přežilo. Jediná věc, jediný člověk.

Pak nastala tma.

Poslední komentáře
09.05.2009 17:56:21: Hezká kapitola, škoda, že už je konec povídky. Říkáš někdo z Weasleyů? Tak to si Ron nebo Ginny....
08.05.2009 23:29:47: Přibude další kapitola o víkendu?
08.05.2009 22:02:44: To už byla předposlední kapitola? To to ale rychle utíká, co? O čem bude další povídka? Opravdu to n...
06.05.2009 18:51:26: Pěkná kapitola.
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.