***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Dvacátá kapitola

Jak jste si všimli, přibyla další rubrika s názvem povídky. Ale dopřejte mi pár dnů volna, abych přesně vymyslela, o čem bude a abych si taky trošku odpočinula.

Doufám, že se vám tahle epilogová kapitola bude líbit.

Sandrate

------------------------------------------------------------------------------------

Pomalu otevřel oči. Ležel na měkké posteli a na sobě měl různé hadičky připojené k jemu neznámým přístrojům.

Takže nemocnice.‘ Pomyslel si s povzdechem. Vůbec nevěděl, jak dlouho tu leží, co je za den, nebo jak se sem dostal. V pokoji byla tma, takže usoudil, že je noc.

Pokoj byl jednolůžkový, s lehkou modrou barvou na stěnách a pár obrazy. Cítil se tam kupodivu pokojně, klidně. Ale možná, že měl v sobě léky na uklidnění, po těch by se cítil stejně. Nějakou chvíli se díval jen tak do stropu, pak se mu ale vyčerpáním zavřely oči a on usnul neklidným spánkem.

 

Probudil se až o několik hodin později. Už byl den, za okny svítilo slunce. V tom do dveří vešla sestřička.

 "Á, pane Pottere," Usmála se na něj. "tak už jste se probudil. Bylo na čase." Přešla k němu, zkontrovala jeden přístroj a řekla: "Myslím, že tohle už můžeme odpojit." Zvědavě se na ní podíval. Když viděla jeho zvědavý a tak trochu nechápavý pohled, dala se do vysvětlování. "Pomáhalo vám to dýchat."

Odpojila hadičku, kterou měl přilepenou na krk. "V noci už jste dýchal normálně, bez potíží a pravidelně, takže už to nepotřebujete. Fungovalo to tak, že když vám dělalo problémy dýchat, nadechlo se to za vás. Mudlové by vás nejspíš inkubovali, ale nám postačilo tohle. Mudlovskou techniku používáme jen tehdy, když je to bezpodmínečně nutné." Vysvětlovala mu.

 "Tahle hadička" ukázala na jednu z mnoha, "vám do těla posílá uklidňující látky, to proto se možná cítíte trochu malátný." Usmála se na něj. "A tahle vás vyživuje."

Chtěl se jí na něco zeptat, ale pak si uvědomil, že má připoutané ruce. Trhal rukama a začala se ho zmocňovat panika.

"Ne," zkoušela ho uklidnit, "chvilku vydržte, za chvíli vás odpoutáme, ale nejdřív se na vás potřebuje podívat hlavní lékař, jestli už jste v pořádku. Hlavně po včerejší noci, kdy jste sebou mlel a nikdo vás nemohl zklidnit. Museli jsme vám přidat nějaké morfium a léky na spaní, proto jste se vzbudil až teď. I když jsme si chvilkami mysleli, že jsme vám jich dali trošičku víc."

Položila mu ruku na čelo a on k ní obrátil své smaragdové oči. "Teplotu nemáte, naštěstí už vám slezla. Několik dnů jste blouznil. Ani nevíte, jak se o vás váš kmotr bál, pane Pottere." Něžně mu odhrnula ofinu z čela.

„B – Byl tady?“ Podařilo se mu zachraptit.

„Ano, skoro jsme ho museli vyvést, nechtěl se odtud hnout.“ Řekla s mírným pousmáním. „A zatím moc nenamáhejte hlasivky, ať se co nejdřív uzdraví.“ Pak přešla na jiné téma.

„Pan Black je moc milý člověk.“ Přívětivě odpověděla. „Je škoda, že ho potkal tak strašný osud.“ Na chvíli se odmlčela. „No nic, za pár minut by vás měl přijít zkontrolovat lékař, do té doby…“ Nechala větu nedokončenou, mávla s úsměvem rukou a odešla.

Harry si zvednutou hlavu položil zpět, aby ho nebolelo za krkem. Nemohl se dočkat, až ho přijde zkontrolovat lékař a odpoutají ho. Byl totiž připoutaný až moc na těsno a připomínalo mu to nedávné mučení. Muselo se mu ale zdát opravdu něco strašného, když došlo až k připoutání. Možná právě vzpomínky, které nedají spát. Ale na co se nejvíc těšil, že opět uvidí Siriuse.

 

Z dřímoty ho vytrhl hlas, který se ho snažil dovolat. „Harry? Harry, slyšíš mě?“  Něco zamrmlal a otočil hlavu na druhou stranu, pryč od hlasu. Slyšel lehké uchechtnutí. „Hej, spáči, už je den, čas vstávat. Už jsi vyspával dost. No tak, otevři oči, Harry.“

Lehce zatřepal víčkama. Na několikátý pokus se mu to podařilo. „Vidíš, že to jde.“ Zmateně se na osobu sedící na kraji jeho postele díval, než mu došlo, kdo to je. Rychle se vymrštil do sedu a objal svého znovu nalezeného kmotra.

„Siriusi.“ Zašeptal a z podvíček mu ukápla slza.

„A já myslel, že mě uvidíš rád, nechtěl jsem tě rozesmutnit.“ Utahoval si z něho Sirius. Když  mu Harry neodpovídal ani po nějaké době, začal mít starosti.

„Jsi v pořádku?“

„Jo,“ Utíral si slzy Harry. „jen jsi mi chyběl. Promiň.“

„Za co se proboha omlouváš?“

„Že tu brečím jak malej kluk.“

„Ale jdi, ty.“ Přitáhl si ho znovu do objetí a pravou rukou ho hladil po zádech, aby ho utišil. „Co tě to propánakrále napadlo, vlízt na Příčnou, kde se rojej smrtijedi?“

„Víš, jak jsem si to vůbec vyčítal? Jak jsem se cítil?“ Spustil Harry. „Když jsi propadl tím obloukem, byl jsem zkrátka na dně. Utápěl jsem se v smutku a pořád se mi zdály noční můry o Bellatrix, jak tě trefila tím kouzlem. Pak si pro mě přišel Řád a my jsme ho tak nějak odposlouchávali, no.“

„Tak nějak odposlouchávali…“ Zamumlal si pro sebe Sirius. „To ti nikdo nevyčítá, Harry. A já už vůbec ne. Navíc mám takový dojem, že jako Poberti bychom udělali to samé. Opravdu se podobáš na Jamese, ani nevíš jak. Je škoda, žes ho nepoznal.“ Vzdychl. „Pokračuj.“ Řekl po chvíli.

„No takže jsme odposlouchávali a dozvěděli jsme se o tom útoku, no, a tak nějak mě napadlo, no, prostě… že se tam přemístím.“

Sirius se zasmál. „Ty se opravdu vrháš do všeho nebezpečí, viď?“

„Hm… to je v genech.“

„Už to tak vypadá.“ Uchechtl se. „A dál?“ Vyzvídal.

„Přemístil jsem se do jedné uličky, kde naštěstí nikdo zrovna nebyl. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se dostal tam, kam jsem chtěl. Zvlášť když jsem musel vyslat Patrona a prozradil jsem se. Každopádně se mi podařilo cestou zneškodnit pár smrtijedů,“

Slyšel, jak si jeho kmotr mumlá něco, co se pravděpodobně podobalo šikovnej kluk. „ ale pak mi zatarasil cestu jeden blbec, kterej mě pověsil hlavou dolu a Voldemort dal o sobě vědět. Poslal na mě pár kleteb, pak se tam objevil Brumbál a rozpoutal se boj. Ale moc si z toho nepamatuju, asi jsem byl mimo. Vzbudil jsem se až v jeho pevnosti.“

Siriusovy ruce ho sevřely pevněji, protože se začínal třást. „Siriusi,“ vzlykl. „Teta Petunie,… oni ji unesli. Zabili ji. A Dursleyovi taky. Víš, co byla poslední věta, co mi řekla?“

Kmotr se na něj podíval. „Ř – řekla: Nic ti nevyčítám. Já jí nechápu, proč? Po tom, co jí ti bastardi udělali? Já sám si to budu vyčítat po zbytek života“

„Zřejmě to říct musela, nebo to taky měla být omluva za jejich chování v dřívějších letech.“

Harry to chtěl dopovědět, stejně toho moc nezbývalo. „Potom už mám všechno zamlžené. Jen vím, že jsem prostě… vybouchl… a pak už nic.“

„To byla tvá surová magie. Když se kouzelník cítí v ohrožení, může se stát, že se uvolní ohromné množství jeho kouzelné podstaty. Přesně tak, jak jsi to popsal. Vybouchlo to.“

„Kdo mě sem přinesl?“ Zeptal se tiše.

„Kingsley. Nejdřív jsme tě nemohli najít, ale potom, co se moje sestřenka Narcissa se svým synem přidali na naší stranu, už jsme dokázali říct, kde je sídlo lorda Voldemorta. Jen jsme se tam nemohli dostat, protože to měl zabezpečené. Ale když poslední potomek Salazara Zmijozela padl, ochranná kouzla ze sídla zmizela. Nebo jinak, nezmizela, ale přešla na svého dalšího majitele.“ Na jeho nechápavý pohled dodal: „Na tebe, Harry. Jsi nyní právoplatným dědicem jeho sídla.“

„A pak, když to ucítilo mojí potřebu dostat se pryč, ochrana vám to umožnila. Jo, Hermiona nám tenkrát něco takového říkala. Já o něj ale nestojím.“

„Mám takový návrh – A ne, nejdřív si mě poslechni!“ Přikázal mu, když viděl jeho pokus o protest.„Jelikož je všem jasné, že o tuhle budovu zájem nikdy mít nebudeš, něco jsme vymysleli. Samozřejmě nám to musíš nejdřív schválit, ale jde v podstatě o to, že by se celý pozemek přestavěl, což zahrnuje i zboření určitých částí jako kobek, na něco jiného. Například nemocnici, nebo školku či ústav pro motáky. Zkrátka cokoli, co z návrhu vybereš. Co ty na to?“

„Ale vždyť to je skvělý návrh. Mohlo by se to stát užitečným.“

„Tušil jsem, že budeš souhlasit. Brumbál od tebe nejspíš bude chtít vzpomínku na nedávné události. Myslím, že tentokrát tě nebude nutit všechno říct, bude stačit tvá paměť.“

Harry se na něj s očekáváním podíval. „A co ty? Proč ses neukázal, když jsi byl na živu? Jak dlouho to vlastně je? Od kdy to ví Brumbál. Už jsi byl na Štábu? Co Ron s Hermionou?“

„Zpomal, zpomal,“ Brzdil ho rukou. „Všechno popořadě. Tví kamarádi jsou v pořádku, jsou doma a odpočívají. Možná jsi to očekával, každopádně se tam taky objevili.“

„Spíš jsem doufal, že je to nenapadne.“

„Jste nerozluční přátelé, Harry. Musel jsi přece počítat s tím, že když jim zmizíš, půjdou tě hledat.“

„Nestalo se jim nic vážného, že ne?“

„Jen Miu strefilo jedno kouzlo a nemohli jsme jí zastavit krvácení – klid, klid, Remus je oba přenesl a už jsou v pořádku.“ Ujistil ho, když viděl jeho vystrašený pohled.

Začal mu vyprávět, jak se ocitl u jeho rodičů, Jamese a Lily, jak se dozvěděl o tamním světě, popisoval mu jejich dům, že vypadá stejně, jako ten, v němž bydleli před svou smrtí.

 Řekl mu, kde se probudil, kdo se o něho staral, že to vlastně byla sestra toho umaštěnýho netopýra a má dvě děti,… Jak se dostal do Bradavic, kde ho Brumbál schovával až do téhle chvíle. A nakonec, jak se dozvěděl o tom útoku a třásl se strachy při pomyšlení, že by ho mohl ztratit. A pak pochodoval každý den v nynější nemocnici a čekal na jeho probuzení, zatímco lékouzelníci s ním pomalu ztráceli nervy,…

Později, když si všechno vyříkali a Sirius mu vyřídil pozdravy od jeho rodičů, si k němu přilehl. Objímal Harryho, kterému z očí tekly slzy smutku a radosti zároveň. Šeptal mu uklidňující slůvka, která pro Harryho v ten moment znamenala skoro celý svět. „Už se nemusíš ničeho bát, Harry. Tentokrát už bude všechno v pořádku, postarám se o tebe.“ A do ticha nemocnice dodal: „Jsem zpět, Harry, jsem zpět.“

***KONEC***

Poslední komentáře
10.05.2009 16:03:56: úžasná kapitolka, jen škoda, že poslednísmiley, tvoje povídka se mi hrozně líbila, už se moc těšim na ...
10.05.2009 14:43:46: Krásný konec, moc se ti povedl. Škoda že už je u konce moc se mi tahle povídka líbila.
10.05.2009 10:29:02: Tak moc Ti gratuluji k dokončení první povídky, ráda jsem ji četla a závěr byl úžasný. Těším se na d...
09.05.2009 22:31:49: Ať se propadnu do země, pokud to nebude Ginny! Je škoda že s touhle povídkou už je konec, byla moc ...
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.