***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Dvanáctá kapitola

Konečně! Tak jsem se opět na nějakou chvilku dostala k internetu, ikdyž jen na pár minut. Děkuji Cissy, že mi pomáhá s kapitolou, dokud nebudu mít svůj pc vpořádku. Podle toho, co jsem si stačila všimnout, mi tahle kapitola v mailu leží už týden. Škoda, že jsem se k ní dostala až teď. Zároveň odesílám Cissy další kapču, takže až se příště dostanu na net, hned ji přidám. Bohužel - nevím, kdy budu mít další možnost. Buďte prosím se mnou trpěliví.

Užijte si kapitolku, doufám, že se vám bude líbit.

Sandrate

--------------------------------------------------------------------------------------------

***Mezi tím u Pána Zla***

 

„Ne, ne a ne!“ Zařval vztekle nejobávanější černokněžník tohoto století. „To snad není možný. Jak to udělal?!“ Přecházel po sídle jeho předka a na co narazil, to rozbil. Nechápal, jak to, že se mu jeho plány bortí jako domečky z karet. Jeho plán byl dokonalý, nebo si to alespoň myslel.  Všechno mu zatím vycházelo, až do teď.

Plán spočíval v oslabení Pottera jeho největší slabinou – citem pro blízkou osobu. Měl se z toho složit, ale ne, on nejen, že to přečká úplně bez problému, ale k tomu si ještě vezme triumf. Jeho triumf!

Jak mu jeho zvěd donesl, Potterova teta se rozvádí. To rozhodně nebylo na programu. Od té doby, co očaroval Vernona Dursleye imperiem uběhlo už pět týdnů. Nemyslel si, že by JEHO imperius dokázal někdo zlomit, když nepočítáme Pottera, a obzvlášť ne obyčejný mudla. No, zřejmě to dokázal.

„SAKRA!“ Popadl nejbližší věc, která byla v dosahu, a mrštil ji proti zdi. Opravdu nedokázal pochopit, jak mohl MUDLA zlomit kletbu, kterou ani většina z jeho světa nedokáže použít, natož ji zlomit. Ale zřejmě jeho cholerická povaha mu k tomu pomohla.

„MUDLA, dohajzlu!“

Celkově se tím zkazil jeho plán. Chtěl bitvu, a to velkou. Zlomit Pottera jeho příbuznými, a nakonec ho dorazit sám. Svět by byl jeho. Ale to by nesměl být Potter, aby to vyšlo. Měl s tím počítat. Teď jen vymyslet, co dál.

Možná by mohl využít ten rozvod ve svůj prospěch. Třeba by paní Dursleyová, nyní znovu Evansová, mohla, samozřejmě, že náhodou, potkat nějakého galantního muže, do kterého by se zamilovala a byla by ochotná udělat pro něj cokoli. A jen čistě nááhodou by to byl jeho věrný.

Jo, dokonalý plán.‘ Pochválil sám sebe, zatímco na jeho hadí tváři se objevil zlomyslný škleb.

 

Seděl na trůně ve svolávací místnosti. Byl to trůn z lesklého černého kovu, a zboku byli vidět proplétající se zeleno – stříbrní hadi. Na nohách byly špičaté kovové hroty, totéž na vrchu opěradla. (Jenom na sedadle chyběly :-D)

Místnost byla obrovská, dala by se přirovnat k tanečnímu sálu. Vlastně taky tak dřív sloužila. Mramorová podlaha, a na stěnách vyrytí nenápadní hadi. Díky nim věděl, co by mu mohlo uniknout, čeho si nevšimnul. Takoví malí hlídači. Místnost vypadala už po několik staletí úplně stejně, přesně tak, jak ji vytvořil sám Salazar Zmijozel.

Jeho myšlenky se opět začaly zaobírat Potterem, ale moc dlouho mu to nevydrželo, protože se velké dvoukřídlé dveře s rachotem otevřely, až prudce narazily do stěny.

Vztekle vstal a zúženými štěrbinami místo očí na příchozího chladně zasyčel: „Co si to dovoluješ?“

„Odpusťte, můj Pane,“ poklekl před trůn a políbil lem jeho hábitu. „ale mám pro vás důležité novinky.“

„No to doufám. Mluv!“ Vyštěkl.

„Můj Pane, hlídka, kterou jste vy sám sestavil k hlídání Pottera před chvílí poslala zprávu, že…“

„No?“ Pozvedl levé obočí. (Sice pochybuju, že by nějaké obočí měl, ale co…)

Smrtijed se nervózně pomrvil. „… že se ztratil z dohledu.“

„Jak ztratil? Přece se vám nemůže jen tak ztratit. To jste tak neschopní uhlídat JEDNOHO šestnácti letýho parchanta, který je navíc celou dobu na JEDNOM místě?!?“

„Omlouvám se, můj Pane.“

„Hmmf.“ Odfrknul si. „Pošli sem ty, kteří ho měli hlídat.“

Smrtijed se hluboce poklonil, „Ano, můj Pane“ a vyšel ze sálu.

 

Zanedlouho už vcházely do místnosti čtyři osoby. Všichni se po kolenou doplazili k trůnu a políbili mu hábit, pak se postavili do řady a čekali na svůj ortel.

„Tak co se tam stalo? Řekněte mi, kdo z vás se ujal vedení? Předpokládám, že to budeš ty, Rabastane.“

„Ano, Mistře. Měl jsem to na starost. Ale oni měli – “

„Zmlkni!“ Okřikl ho. „Na nic jsem se tě neptal, nebo snad ano?“

„Ne, můj Pane.“

„Takže předpokládám, že když ses tak bravurně ujal velení, promyslels plán. Nebo alespoň něco, co by se mu podobalo.“ Smrtijed přikývl. Lord Voldemort pozvedl své obočí na důkaz toho, že poslouchá.

„Rozdělili jsme si hlídky tak, aby nás nikdo neviděl pohromadě, a aby nás nepoznali, vzali jsme si mnoholičný lektvar.  Potter vůbec nevycházel z domu, a když už, šel se projít do parku kousek odtamtud. Samí mudlové, pche!“

„Pokračuj“

„Vypadal… zarmoucený, řekl bych. Bell odvedla opravdu vynikající práci, když se toho zablešeného čokla zbavila. Potter moc často z domu nevycházel, ale  po několika dnech už to začalo být divné, a tak se McNair vydal do domu se na něj podívat, no a on tam nebyl.“

Pán Zla vypadal, jako by se snažil usilovně přemýšlet. Pak vstal a začal přecházet po místnosti a nakonec jen okolo nich. „Žádné náznaky, divné věci?“ Zeptal se.

„Ne, pane. Vypadá to, jako by prostě jenom zmizel.“

„Nebo si pro něj někdo přijel.“ Řekla žena vysoká hnědovlasá žena stojící po jeho boku.

„Ano, Liss, má drahá věrná, a napadá tě, kdo?“ Zeptal se své nedávno přijaté smrtijedky.

„Řád?“ Tipla si.

„Ano, jsem téhož názoru. Výborně.“ Hluboce se mu uklonila.

„Co ti mudlové?“

„Mrtví.“ Prohlásila znuděně Bellatrix.

„Všichni?“ Pokud je to pravda, musí vymyslet jiný plán s Durseyovou, teda Evansovou.

„Ne, ta… ta… ženská to přežila. Vlastně jsem si myslela, že by se mohla hodit, tak jsem si jenom trochu pohrála.“

„Bello, Bello, jsi geniální. Zkrátka myslíš na všechno.“

„Děkuji, Mistře, cením si toho.“

„To doufám.“

„Kde je? Doufám, žes ji nepoškodila moc.“

„Schovaná na Malfoy Manor, a je jen trošičku mimo.“ Ušklíbla se Bellatrix.

„Výborně. Tak pro ni skoč, stane se naším hostem.“

„Jistě, Mistře.“

Po té, co Bellatrix odešla, se otočil ke zbylým osobám.

„McNaire, přistup.“ Vyzval ho.

„Ano, můj Pane?“

„Co dům těch mudlů?“

„Je zničený.“

„Aspoň, že tak. I když, měl sis to uvědomit dřív. Víš, co to znamená? Nesplnil jsi můj rozkaz, Potter ti utekl.“ Smrtijed nervózně polkl. „Musím tě potrestat. Podívej se mi do očí.“

Počkal, až se na něj smrtijed podívá. Viděl mu v očích strach. Strach z neznáma. Ušklíbl se, líbilo se mu to.

„Mistře, příště už se to nestane.“

„To máš pravdu, nebudeš mít totiž možnost. Zklamal jsi mě už mnohokrát, ale tohle bylo naposledy.  Avada Kedavra!“

Otočil se k zbylým dvěma. „A vy dva. Nelssio, nevědomost se neodpouští. Ani to, že jsi nováček. Ale právě proto, že to bylo poprvé, co jsi mě zklamala, ti odpouštím.“

„Děkuji, můj Pane.“

„A ty, Rabastane. Ať se to příště nestane.“

„Dám si pozor, Mistře.“

„Ale jen pro jistotu,“ namířil na něj hůlkou, „Crucio!“

Smrtijed ihned padl na podlahu a zmítal se v obrovských křečích. Vypadalo to, jako by to trvalo hodiny, přestože to bylo jen několik minut. Když už si myslel, že víc nevydrží, přestalo to. Rabastal Lestrange ztěžka oddechoval na podlaze.

„To aby sis pamatoval.“

 

„Od incidentu na Ministerstvu kouzel jste ještě nikde neútočili, že?“ Zeptal se najednou. Oba přikývli.

„Tak to je potřeba změnit. Pojďme zavolat ostatní, co říkáte?“ A bez jakéhokoli čekání na souhlas či přikývnutí se dotknul prstenu na své ruce, díky kterému se rozpálilo znamení Zla všech smrtijedů.

Poslední komentáře
30.03.2009 23:31:40: skvělá kapitolka, moc se těšim na pokračován
30.03.2009 20:33:35: Pěkná kapitola jsem zvědavá na další
30.03.2009 20:07:17: No paráda, tak Harry zmizel a Voldík je z toho na prášky. Ohledně Petůnie, asi to bude Sevík viď? Ty...
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.