***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Osmnáctá kapitola

Tohle je tak trošku okecávací kapitola, snad to tak nevadí. Potřebovala jsem to trošičku protáhnout. Přes víkend sobotu a neděli budu pryč, takže celý víkend nebudu psát, pustím se do toho až od pondělka.

Potřebovala bych od vás radu - jakým způsobem má Harry zabít Voldemorta. Jaké koli návrhy uvítám, protože já sama nevím, jak to mám udělat.

Kapitolu věnuji Tanye, která tak nějak první uhodla, kdo je ten host.

No nic, pěkné čtení.

Sandrate

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Nesnášela toho spratka. Nenáviděla ho. Tedy ze začátku, kdy ho ze všeho vinila a uznávala způsoby, jak s ním její manžel jednal. Souhlasila, že si zaslouží potrestat. Ale pak se v ní něco zlomilo a ona

procitla. Nestalo se to ze dne na den, ale přesto to byl pro ni šok, když si uvědomila, co všechno dokázala napáchat za škodu na malém klukovi.

Čím dál tím častěji si přála, aby se čas dal vrátit zpět. Aby se věci změnily. Ale to bohužel nešlo, a ona musí pykat za svoje hříchy.

Léta nenávisti, opovrhování by se také dalo říct. Od toho dne, kdy našla svého synovce ležet před jejich prahem u domovních dveří s obálkou zastrčenou v jeho peřinkách, mu dávala za vinu smrt její sestry.

Ne že by ji zrovna milovala, ale byly příbuzné, nějaký cit přetrvával. Trvalo ji několik let, než dokázala sama sebe přesvědčit, že za smrt Lily Harry nemůže. Ale když jí to došlo, bylo již vše ztracené v nenávratnu.

Nenáviděla magii. Tedy jako malá ji milovala, když viděla, co její sestra dokáže udělat s pouhým kvítkem růže a jak se u toho směje. Ale nikdy se jí to nepodařilo napodobit, a tak jí začala závidět. Pohodový vztah dvou sester zmizel. Ode dne, kdy Lily přišel dopis z Bradavic, jí začala tak závidět, že to nakonec přerostlo v nenávist. A pak se šťastně zamilovala, ukončila studia a vzala si Jamese Pottera. Tolik jim záviděla, byl to tak mírumilovný pár plný lásky.

Aby unikla od toho "nenormálna", byla čím dál tím víc mimo dům. Ani se nesnažila poznat jejího manžela, už pro ni nebylo důležité, jak se Lily cítí. Už zapomněla na krásné dětství, kdy si byly tak blízké.

Ať už byla výhovorka jakákoli - jede na chatu s kámoškama, jde do kina, musí se učit - Lily se dál snažila dál s ní vyjít. Ale po mnoha odmítání nakonec přestala i ona. Byla z toho zklamaná, tak nějak to od ní očekávala.

A tehdy potkala Vernona. Šla se jednou jen tak projít, aby si pročistila hlavu, když ho uviděla s partičkou kluků. Nebyl to fešák jako James Potter, ale na první pohled se do něj zamilovala. Několikrát ho pak znovu střetávala, líbilo se jí, že nenávidí vše nenormální, ať už šlo o zázraky, příhody, nebo létající chobotnici v něčích snech.

Po nějaké době si ji všimnul i on a jestli to byla chemie, kdo ví, zakoukali se do sebe. Zasnoubili se, a přes protesty rodičů a své sestry, že s ním nebude šťastná, se vzali. Stala se z ní paní Dursleyová.

Nedlouho poté se jim narodil syn Dudley. Moc se jí to jméno nelíbilo, ale po přesvědčení, že se tak jmenoval manželův nevlastní bratr, který zemřel v dětství na záhadnou nemoc, jejich syna po něm

pojmenovali. Nakonec se jí jeho jméno tak zalíbilo, že si nedokázala představit, že by se měl jmenovat jinak.

Necelý měsíc poté se Lily narodil chlapec. Nevěděla přesně jméno, protože nebyla ani na křtinách, které se konali brzo po narození, ale viděla fotku, kterou jí její sestra poslala. A opět se dostavila závist.

Bylo to krásné miminko, úplný andílek. Vypadal přesně jako jeho otec. Pak ji popadl takový vztek, když si na něj vzpomněla. Fotku roztrhala na malé kousíčky a jediné, čeho si ještě byla schopna všimnout, bylo jméno začínající Har...

 

Dudley rostl a ona si žila svůj život. Pak nastal den, kdy se po okolí začali potulovat podivně oblečení lidé. Dostala strach, byli schopni všeho. Nemyslela na svou sestru, už byla vdaná a pryč od ní. Jejich svět se její rodiny netýkal. Manžel ji zcela změnil. Sice věděl o její sestře a její nenormálnosti, ale neuznával to. Jako paní Dursleyová musela udržet přetvářku, protože žili v sousedství, kde na pohledu záleželo. Stala se z ní povrchní, povýšená žena.

A když se jí zničeho nic Vernon zeptal na jméno Lilyina syna, šokovalo jí to. Nebyla schopna ze sebe dostat nic víc, než že je to jen takové obyčejné tuctové jméno.

Příští den vstala, šla vzít mléko a spatřila ho. Ležel na zemi a spal. Přečetla si dopis a pochopila. I přes Vernonovy protesty se ho ujala, protože věděla něco o kouzlenických zvycích. Nezapomněla, jak se je

Lily (i jejich matku Samathu a otce Davida) snažila naučit, aby znaly alespoň něco. Dítě otevřelo oči a ona spatřila dva smaragdy, které jí ji tolik připomínaly. Při vzpomínce na sestru jí zabolelo srdce. Začala mu to dávat za vinu. Vyklidila pro něj přístěnek pod schody a nechala mu tak akorát jejich starou matraci, aby měl na čem spát.

 

Léta plynula a děti rostly. Dudleyho zapsali do Smeltingské školy a Harryho do obyčejné. Pak nastal den, kdy bylo Harrymu jedenáct a přišel mu dopis. Začal chodit do Bradavic stejně tak, jako i jeho matka s otcem.

Jim se stávaly různé divné věci, až toho měl Vernon po krk a zamřížoval mu okno. Jaké bylo překvapení, když je ve dvě ráno vzbudilo létající auto, přesněji řečeno modrý Ford.

Každým rokem se odehrávalo to samé. Harry byl deset měsíců ve škole a na prázdniny se vracel k nim. Snažili se mu znepříjemnit život jak se dalo, aby poznal, že o něj nikdo nestojí.

 

Jenže pak ale Vernon ztratil práci a začal pít. Obviňoval ho ze všeho zlého, co se mu kdy stalo. Začal ho bít a brzy se nezdráhal vztáhnout ruku na ní či jejich syna. Jednou to přehnal tak, že ho musela chodit potají ošetřovat (Harryho), jak na tom byl zle. Ze dne na den byla víc a víc přesvědčená, že si to nezaslouží a že se k němu chovali špatně. Bohužel - uvědomila si to příliš pozdě.

Při jeho ošetřování se mu často svěřovala se svými problémy, protože nebyl nikdo jiný, komu by to mohla říct. Její syn se až příliš podobal svému otci, i když teď už také ne, od té doby, co si dovolil udeřit i něj.

 

Další šok nastal, když jí Vernon oznámil, že už to s nimi není tak, jako dřív a chce se rozvést. Na příští den přinesl rozvodové papíry a ona po chvíli rozhodování souhlasila. Chtěla začít znova, proto si vzala zpět své rodné jméno.

Harryho si odvezli (spíš odlétli) a Vernon se trochu umoudřil. Omluvil se svému synovi a požádal ho, aby s ním zůstal. Souhlasil. Ona se odstěhovala do Francie, kde to jako malá milovala. Chtěla se ale vrátit pro věci, které si náhodou zapomněla v Zobí ulici. To se jí stalo osudným.

Na ulici před domem se rozlehlo hlasité prásk! a muži s černovlasou ženou s krutým obličejem se jim nasunuli do domu a mučili je. Nakonec to Vernonovo srdce nevydrželo a zastavilo se. Dudleyho jí zabili přímo před očima, pak zkolabovala.

Probudila se až tady. Zmučená, vysílená, skoro bez jídla a vody a téměř umrznutá čekala na svůj ortel. Doufala, že to brzy skončí, ale věděla, že za chyby se pyká.

Dveře se s rachotem otevřely a dovnitř vstoupili dva muži, kteří ji popadli za ruce a odvlekli do sálu. Tělo ležící na chladné podlaze zaregistrovala až tehdy, co se ho chladný hlas zeptal, zda se mu líbí jejich host. Zaměřila na něj oči a hrůzou přestala na chvíli dýchat. Její synovec ležel na zemi v kaluži krve téměř v bezvědomí.

 

Harrymu se zastavilo srdce, když viděl, koho mezi sebou smrtijedi vedou. Byla strašně vysílená, to bylo znát na první pohled. I když se mu brýle rozbily, zatímco ho mučili, poznal, že ani ji nevynechali. Její oblečení bylo skoro celé pryč a zůstaly z něj akorát tak hadry. Po celém těle byla ušpiněná od krve, některá zranění stále tekla. Sledoval, jak ji ledabyle odhodili na zem k Voldemortovým nohám.

"Ne..." Pokusil se vzdorovat, ale vyšlo z něj pouhé zachrapčení.

"Nelíbí se ti náš host?" Nasadil rádoby lítostivý tón. "To je mi ale škoda, to s tím budeme muset něco udělat." Petunie sebou začala házet na podlaze, jak ji udeřila kletba. Vypadalo to, že je o hodně silnější než Cruciatus. Na chvíli toho nechal.

"Harry, Harry, takhle mohu pokračovat do nekonečna, pokud se nerozhodneš."

"Rozhodnout co?"

"Víš moc dobře, co od tebe chci. Řád." Řekl, jako by to vysvětlovalo všechno.

"Ne.."

"Ale ano, chci vědět, kde mají sídlo. Jsem si vědom, že je dobře chráněné Fideliem." Čekal na jeho reakci.

"Jak.."

"..to vím?" Potter přikývl. "Možná si Brumbál myslí, že je nejmoudřejší a kdo ví, co ještě, ale nemá vůbec ponětí, co jeho... pomocníci... dělají, když nejsou na schůzi. Ani nedokáže odhalit špeha, proboha!" Odfrkl si. "Předpokládá, že když mi sem nasadí čtyři lidi, neodhalím je. To. Je. Ale. Špatně." Poslední větu odsekával po kousíčkách, jak byl naštvaný.

Pomalu mu to už docházelo. "Snape." Ucedil skrz zuby a zmoženě si položil hlavu na chladnou podlahu.

Smrtijed vystoupil z řady. „Ano, Pottere, já."

Poslední komentáře
04.05.2009 20:48:36: Moc hezká kapitola, moc se mi líbila. jak by ho mohl porazit? Co takhle nějaká suroví magie? Je to j...
02.05.2009 01:22:52: Jo, teď jsem to přečetla. Před chvílí jsem přišla z brigády, takže... Díky za věnování, moc mě potě...
01.05.2009 23:32:50: Jo, konečně bylo víc i Voldyho. Ten rodokmen je moc hezky udělaný. Mě osobně by teda nebavilo vymýšl...
01.05.2009 22:19:31: A kdo říká, že se z toho musí dostat oba? smiley${1}
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.