***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Sedmnáctá kapitola

Harry spadl na zem, když pominulo kouzlo, které ho drželo ve vzduchu. Rychle vstal a podíval se na muže, který se k nim blížil. Ani nevnímal, jak boj ustal a všichni se věnovali jim.

„Ty? Co zase chceš?“

Voldemort se ledově zasmál. „Dávej si pozor na jazyk, Pottere, tentokrát by se ti to nemuselo vyplatit.“

„To říkáš vždycky.“

„Crucio! Tak co Pottere, ještě pořád tak nebojácný?“

„Vidíte ho?“ Promluvil ke svým stoupencům. „Vidíte?“ Opakoval šíleně. „Tady máte důkaz, o kterém jsem vám tvrdil už dávno. Harry Potter není nic víc, než jen šestnáctiletý malý harant hrající si na hrdinu.“ Zasmál se krutě.

„Harrry, Harry, ty se nikdy nepoučíš, že? Jak znělo to přísloví? Ach ano – nedráždi hada bosou nohou.“

„Že zrovna ty opakuješ něco mudlovského. Och, já zapomněl, tvůj otec byl mudla.“ Posmíval se mu.

„Neopovažuj se! Crucio!“ Harryho tělo se začalo zmítat v obrovských bolestech, ale přesto ani nepípl. Dokázal si zachovat svou hrdost, což ale Voldemorta spíš rozzuřilo, takže účinek kletby trval o hodně déle, než obvykle.

„A co řekneš na novinku, že tvé úsilí bylo zbytečné? Co když ti řeknu, že Bellatrix Siriuse nezabila?“

„Lžeš! Viděl jsem ho propadnout obloukem na Ministerstvu kouzel!“

„Samozřejmě, že viděl, taky že propadl. Ale mýlíš se, pokud si myslíš, že je mrtvý.“

 

„Nech toho chlapce být.“ Ani si nevšiml, kdy ten senilní dědek k němu přišel.

„Ne, Brumbále, tentokrát mi nic nezaváže jazyk. Když jste mu to neřekl vy, udělám to já!“

„Co?“ Nechápal Harry. „Takže je to pravda? Opravdu žije?“ Zeptal se s nadějí.

„Harry to je složité – “ Začal, ale byl přerušen.

„Ano, Pottere, Sirius Black stále žije. Nějak se dokázal dostat z toho oblouku a vrátil se zpět. Teď se někde schovává, abych ho nenašel. A nepochybuji, že on – “ ukázal na Brumbála, „ - ví kde.“

„To stačí.“ Přikázal Brumbál.

„Nechápu, jak jste mi to mohl tajit.“

„Harry, bylo to jen pro tvé dobro.“

„Dobro? Dobro?!? Tomu, že ode mě odejmete tu nejdůležitější osobu v mém životě, říkáte činy pro mé dobro? Zbláznil jste se?“

„On už blázen byl.“ Řekl chladně Voldemort. „Avada Kedavra!“ Pokusil se trefit nepřítele, ale ten hbitě uhl.

 

Potter zůstal ležet na zemi, těžce oddychujíc ještě z následků jeho kletby. Bylo toho na něj moc. Nejdřív mu dalo práci se k nim vůbec probojovat a když už se mu to povedlo, musel se bránit kletbám vyslaných smrtijedy, přičemž většinu z nich ani neznal.

Jen tak tak je dokázal zablokovat. A teď k tomu přibyl několikaminutový Cruciatus.  A k tomu tahle zpráva. Opravdu toho měl dost.

Zůstal ležet na zemi, zcela vysílený. Ignoroval boj, který se opět rozproudil po příchodu Brumbála. Vzpomněl si na Rona a Hermionu a jen doufal, že se ho nepokusili následovat.

Pokoušely se o něj mrákoty. Nevnímal, jak ho obstoupili smrtijedi, aby se k němu Fénixův Řád nemohl dostat, ani to, jak je nakonec od něj odlákali a spoutali.

Někde blízko něj bojoval Albus Brumbál s lordem Voldemortem. Vše, co z boje dokázal v jeho stavu vnímat, byly barevné paprsky od vyslaných kouzel či kleteb.

Nečekané kouzlo proletělo kolem něj, a i když vnímal jen zpola, pozoroval, jak se Pán Zla chytil za ruku a další dvě kouzla vyslaná Brumbálem ho strefila. Pak se mu ale začal obraz rychle ztrácet před očima, zvuk už dávno nebyl schopný vnímat. Obelstila ho tma.

 

Bolestně vykřikl a mávl na zbylé smrtijedy, aby se přemístili. Trochu ucouvl a nakvašeně prskl na svého protivníka: „Tohle ještě není konec!“

„Naopak, Tome. Tohle je konec.“ Namířil na něj hůlku a chtěl ho zasáhnout nějakým kouzlem, ale on se jen bolestně zašklebil a posměšně pronesl: „Vázně?“ Sehnul se k Potterovi a než stačil kdokoli zareagovat, oba je přenesl.

 

Po přemístění se všichni sešli v hlavním sále, někteří jen tak tak stáli na nohách. Spousta jich chybělo, protože je pochytali.

Použil na sebe čistící, uzdravovací a maskovací kouzlo – to aby ostatní neviděli jeho zranění. Smrtijedi, kteří se stihli dát do kupy, teď postávali nervózně v kruhu a čekali. Obrátil svůj pohled k jednomu z nich.

„Severusi.“ Zasyčel. Smrtijed přistoupil.

„Vedl sis velmi dobře. Tolik zmařených životů.“ Chladně se zasmál. „Dokázal jsi, že jsi ochoten plnit mé příkazy bez ohledu na to, jaké jsou. Dokázal jsi obalamutit toho senilního blázna a celý jeho směšný Řád a přinášet mi informace, o kterých se domnívali, že je nevyzradíš.“

„Ale teď už mi neuvěří, prozradil jsem se.“

„Nevadí, teď už na tom nezáleží.“ Pokýval hlavou. Ruku ho pobídl, aby přistoupil blíž. Počkal, až vyšel na stupínek pod jeho trůnem a vzal ho za ruku, na které měl vypálené Znamení Zla.

Pak pár minut pronášel kouzlo v latině, po kterém jeho znamení obkresloval stříbro-zelený proužek.

„Dávám ti největší poctu, jakou můžou smrtijedi dostat. Tímto novým znamením tě prohlašuji za svého nejvěrnějšího smrtijeda, za svého zástupce. Zastoupíš za mě kdykoli, když bude potřeba.

Kdyby se ti zachtělo vést útok proti špíně tohoto světa, můžeš nakázat nyní tvým podřízeným, aby šli. Jen chci vědět o nějakém větším, ano? Také tě ochráni před závistivci, kteří by se této funkce chtěli zhostit.“

„Ale mistře! Já jsem vaše nejvěrnější! Čekala jsem na vás, na váš další příchod, nikdy jsem se vás nevzdala. Trpěla jsem pro vás čtrnáct let v Azkabanu!“ Vřískala Bellatrix.

„To jsi mi ale moc k užitku nebyla, že?“

„Chtěla jsem utéct, ale nešlo to?“

„Hloupé výmluvy, Bello! Nejsi náhodou Blacková? Jak je možné, že to tvůj bratranec dokázal, přestože je o devět let mladší než ty, hm? Na začátku jsi mi tvrdila, že Blackovi dokáží cokoli, nemám pravdu? Proč jsi to tedy neudělala taky jako on?“

„Já, já – “

„Bello, zklamala jsi mě už tolikrát, že to snad ani nejde spočítat. Už si nezasloužíš mou přízeň.“

„Ale, ale… „

„Dost!“ Zarazil ji rukou. „To už stačilo. Je na čase probudit pana Pottera. „Enervate!“

 

Harry se zmateně začal rozhlížet po místnosti, ve které se nacházel. Voldemort si k němu klekl. „Copak Harry? Myslel sis snad, že tvoje utrpení už skončilo?“

Ledový smích pronikl až do morku jeho kostí, a rozbolela ho z toho hlava. Jako by nestačilo, že už tak byl dolámaný.

„Ne, ne, Harry,“ Pozvedl prsty jeho bradu a zadíval se mu do očí. Jizva se rozpálila ještě víc, pokud to bylo vůbec možné.

„To ani náhodou, ještě jsme neskončili. Však ještě uvidíš, čeho je lord Voldemort schopen. Zajímá tě, co jsem si pro tebe připravil? Tak tedy dobrá, proč to protahovat, že?“ Řekl mu a vstal.

„Přiveďte našeho hosta!“

Poslední komentáře
01.05.2009 17:35:11: Hmmm, takhle to ukončit. smiley${1} To se nedělá. Jo jo napínavá kapitolka.
30.04.2009 21:39:53: Já už se nemůžu dočkat zítřka, až to přidáš. U tebe je strašně těžko předvídatelný co s postavama ud...
29.04.2009 19:41:06: Nádherné, kdy bude další kapitola? Co se vlastně stalo s Petunií? Hádám, že ten "host" bude spíš on...
28.04.2009 21:29:44: skvělá kapitolka, chudák Harry... no, ale aspoň už ví že Sirius žije, sem zvědavá kdože bude ten "ho...
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.