***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Šestnáctá kapitola

Poměř z ankety rozhodl 23: 10 pro přidání ještě dnes, tak tady ji máte, tentokrát i s věnováním: Viky, Pazík, Alice, Terka, Tanya, Lautti, Isabella Swan-Cullenová, Exa a Lacrissa Le Sang. Děkuji vám za komentáře, moc mě potěšily a povzbudily k dalšímu psaní.

Pro Pazíka: Taky jsem nad tím občas přemýšlela, že žijí jako v dávných dobách.

Alice: Děkuji, cením si toho.

Terka: Ještě jsem nad tím moc neuvažovala. Momentálně je pro mě důležité dokončit tuhle povídku, co bude pak, to nevím.

Lautti: Taky jsem se divila, že mě to chytlo. Ten výtlem ve škole o hodině stál za to, co?

Isabella Swan-Cullenová a Viky: Kdo ví, kdo ví....

Exa, Lacrissa, Tanya: Díky.

Sandrate

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Jako vždy, když ho něco rozrušovalo, přecházel po sídle. Většinou to bylo způsobeno tím, že na něco čekal. Dnes to nebylo jinak.

Svolal své smrtijedy a oznámil jim, že mají zaútočit na Příčnou ulici. Teď jen vyčkával a vybíral vhodnou příležitost, kdy povolat kouzelné tvory. Už ji je svolal, byli shromážděni u přemisťovací hranice a vyčkávali na jeho povel k útoku. Byli tam všichni temní tvorové tohoto světa - obry a mozkomory nevyjímaje.

Díval se na svůj dědičný prsten, který nechal vyrobit Salazar Zmijozel pro své potomky. Měl tvar hada - zmije, a místo očí měl dosazené dva smaragdy. Poupravil si ho tak, že se žhnutím temného znamení se rozsvítí i hadovy oči.

Bylo to smluvené znamení pro jeho smrtijedy, kdyby náhodou nezvládali situaci při důležitých bitvách a potřebovali další posily.

Tenhle útok bude stát za to. Plánoval ho velmi dlouho, až teprve nedávno - při únosu Potterovy tety si uvědomil, že se mu naskytla příležitost, že má výhodu, kterou nesmí promarnit.

 

Konečně! Hadí smaragdové oči se rozzářily. Přešel k oknu a vyslal hůlkou na nebe rudé jiskry, které znamenaly pokyn pro stvoření k útoku. Přemístil se s nima.

Kolem něj létala kouzla z jedné strany na druhou. Všichni zúčastnění byli plně zapojeni do bitvy, pokud někdo nestačil zmizet, nevyhnul se tomu.

Jak předpokládal, krámky byly zdemolovány jeho věrnými služebníky, kteří velmi působivě bojovali se členy toho zatraceného Řádu. Prozatím zůstával skryt ve stínu. Sledoval Moodyho, jak zneškodnil několik jeho smrtijedů.

Nevadilo mu to - stejně to nebyli až tak bojeschopní kouzelníci. Kolem něj právě profičelo ztracené kouzlo, a jen o vlásek ho minulo. Otočil se, aby viděl, odkud přišlo. Spatřil tam

Bellatrix s manželem, jak okolo sebe metají jednu kletbu za druhou. Pochopitelně byly z černé magie, takže nováčci, kteří se teprve nedávno přidali k Řádu a neznali je, nevěděli, jak se proti nim bránit.

Vzadu uslyšel hlasité puknutí. Bystrozoři právě dorazili a jakmile obhlédli situaci, ihned se pustili do boje. Jeho smrtijedi už neměli takovou převahu, jak se na první pohled zdálo. Několik dalších padlo - ať už jeho, nebo Féničanů.

Obři začali demolovat to, co zbylo, mozkomoři měli povel roztáhnout se po celé Příčné a způsobit co největší strach a chlad a především neklid. Nebylo mnoho těch, co uměli patrona, který by byl schopný zahnat tolik mozkomorů. Ostatní kouzelné bytosti útočily nenápadně, někteří se dokonce dokázali zneviditelnit.

Chtěl bojovat, ale zatím si to naplánoval jinak. A dokud to vychází, nebude ho měnit. Dnes byl jen pozorovatel, aby vyhodnotil taktiku boje Féničanů, protože byli čím dál tím lepší a jeho služebníci měli kolikrát problém je porazit.

Vypadalo to, že mají nad nimi opět navrch. Jen Moody ho pořád štval, likvidoval jednoho smrtijeda za druhým, jako by pro něj neznamenali sebemenší překážku.

Ozvalo se další prásk! Stočil pohled k příchozímu a nozdry se mu vztekem rozšířili. Samotný Albus Brumbál.

'No samozřejmě, on se musí do všeho motat!' Už chtěl porušit svůj plán, když spatřil někoho, koho tu vůbec neočekával. Vykašlal se na Brumbála a začal věnovat pozornost jim. Potuloval se tu Weasley s Grangerovou. Sice se snažili být nenápadní, ale dařilo se jim to asi tak, jako když vyskočí namodro obarvená veverka na bradavický jídelní stůl a proběhne ho.

'To ale znamená...' Začal se rozhlížet okolo. Když tu byli oni dva, musel tu být i třetí člen Golden Tria. V tomhle případě Potter. Nikde ho zatím nezahlédl, to ale neznamená, že se někde neschovává. Pokud ho včas najde, mohl by mít další triumf. Dostal by Pottera a zároveň by se nezapojil do boje, i když na tom posledním tolik nezáleželo, nikdo by proti němu stejně neměl šanci se bránit.

Pravděpodobně je Potter zatím ukrytý, aby ho nikdo nespatřil. Otočil se zpět k dějišti boje, ale nespouštěl oči z tmavých uliček, kterých tu bylo požehnaně, a ve kterých by mohl být. Jednou zakročí – a až to udělá, bude jeho.

Ron zneškodnil pár smrtijedů, kteří se jim stavěli do cesty, pak ale do Hermiony narazilo neznámé kouzlo, po kterém začala silně krvácet. Snažil se dělat, co mohl, ale nedařilo se mu krvácení zastavit. Sám měl nějaké zranění, tak ji radši odtáhl kousek stranou.

Nedaleko sebe uviděl Lupina, který se právě přemístil a něco šeptal Moodymu do ucha. Ten přikývl a sdělil to dalším. To už si jich ale Remus všiml a zneškodnil letící kouzlo od smrtijeda, mířícího k nim.

„Co tady ksakru děláte!“ Vypálil na ně. „Neuvědomujete si, jak je to nebezpečný?“ Pak spatřil Hermionu v kaluži krve. „Pane Bože!“ Přiklekl k ní a uchopil ji za ruku, aby změřil puls.

„Tak?“ Nevydržel to už. „Co jí je!“

„Musí hned do nemocnice, jinak vykrvácí.“

Vzal bezvědomou dívku do náruče a s námahou se postavil. „Chytni se mě, přemístím nás k Mungovi.“

„Ale Harry!“

Zakroutil hlavou. „Ostatní už to vědí, postarají se o něj.“ Nabídl mu ruku, aby se ho mohl chytnout. Už poněkolikáté se ozvalo hlasité Prásk!

Albus Brumbál se rozhlížel okolo sebe a pomáhal členům Řádu, kteří to nutně potřebovali. Spousta zraněných se musela co nejrychleji dostat k Mungovi, jak na tom byli vážně.

Zablokoval kouzlo letící na záda Alastara Moodyho, poněvadž nedával pozor, když mu Remus sděloval zprávu. Zamračil se. Co tady dělá Remus?

To už ale k němu Alastor přišel a naléhavě mu řekl, že Harry je zde také. Skolil několik smrtijedů, probojovával se skrz ně, až ho nakonec zahlídl.

Byl strašně strhaný, jako kdyby bojoval věky. Ale mohl tu být nanejvýš tak půl hodiny. Bylo snadné ho přehlídnout, pokud by ho někdo neznal. Což ale moc pravděpodobné díky jeho slávě nebylo, takže…

Musel ale uznat, že na patnáctiletého kluka bojuje celkem obstojně. Poradil si s několika z nich hodně rychle a přitom jim stačil způsobit takové škody, až bylo podivuhodné, kde se všechna ta kouzla mohl naučit.

Začínalo si ho všímat čím dál tím více smrtijedů, kteří se snažili pomoct svým druhům. To nebylo dobré, nastal čas zakročit.

Harry mohl říct, že si vedl dobře. Zatím se mu dařilo, ale velmi rychle se unavoval, protože nebyl trénovaný na boje. Navíc udržovat stále svého patrona a zároveň bojovat proti tolika smrtijedům je i na něj moc. Opravdu nevěděl, z jakého důvodu ho vždycky napadne ten nejpitomější nápad ze všech. Přenést se na Příčnou a zapojit se do boje, co ho to zase napadlo?

Poté, co vyslal patrona na blížící se mozkomory, všimli si ho smrtijedi, co stáli poblíž, a musel se začít bránit.

Jeden k němu přistoupil. Vypadal podivně, jako by se snažil od něčeho odvést pozornost.

„Tak ty si myslíš, že na nás máš?“ Zasmál se krutým smíchem.

„No, sedm támhle leží v bezvědomí“ Pokrčil nevinně rameny.

Smrtijedovi ztuhl úsměv na rtech.

„Co si to dovoluješ, ty spratku? Crucio“ Lehce se kouzlu vyhnul.

„On dokáže uhnout,“ Posmíval se mu. „Kmotříček by byl na tebe táák pyšný.“ Zachechtal se.

„Expeliarmus!“ Zakřičel. „Takhle o něm nemluvte!“

„Tak ono se to chce bránit? Tak uvidíme, jak odoláš tomuhle:“ Zamířil na něj húlkou. „Diverti! Sirale! Sontramáles!“

Vůbec ty kouzla neznal, ale i tak se je snažil nějak zablokovat. Poslal na svou obranu Diffindo, Expeliarmus, Dorane – které způsobovalo objevení vody v plicích, ale nepřítel je ještě v letu odklonil.

Smrtijed se zaculil, když sledoval, jak se jim pokouší vzdorovat. První kletbě se vyhnul. ‚Škoda‘ Pomyslel si.  Ale povedlo se mu odvést jeho pozornost, takže teď byl zranitelný. Jen až se dozví, kdo číhá kousek odtud a vše pozoruje.

Druhé kouzlo ho trošičku škráblo do ruky a začaly se mu tam objevovat puchejře všeho druhu. ‚Nechutné…‘ Ale tomu třetímu se už vyhnout nedokázal – zatočila se mu hlava a pověsilo ho to nohama vzhůru do vzduchu.

„Tak co, pořád si hraješ na hrdinu, Pottere?“ Ozval se za ním chladný hlas, který nemohl patřit nikomu jinému, než nejobávanějšímu černokněžníkovi tohohle století.

Poslední komentáře
26.04.2009 21:06:20: No ták, nemůžu se dočkat.
26.04.2009 14:49:37: Prosím další...
23.04.2009 23:05:34: Pěkná kapitola, těším se na další.
23.04.2009 21:03:10: páni, nemám slov... úžasná kapitolka, sem zvědavá jak tohle dopadnesmiley${1}
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.