***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Jsem zpět!

Třináctá kapitola

Harry se probudil za krásného letního dne. Sluníčko už bylo vysoko na obzoru, a svými paprsky ho lechtalo do tváře. Ron na posteli vedle něj hlasitě chrápal, jako by měl ještě stále půlnoc.

To už je tolik?‘ Podivil se, když spatřil na budíku čas. Bylo deset hodin. Sice se mu nechtělo, ale přinutil se opustit do tepla vyhřátou postel (Připomíná vám to sama sebe? Nebojte, jsem na tom stejně =D), a sešel dolů na snídani, nebo spíš na svačinu, kterou paní Weasleyová již zajisté připravila.

Grimmauldovo náměstí č. 12 bylo dále používáno jako hlavní štáb řádu i přes to, že jeho majitel nedávno zemřel. Strážcem byl Brumbál, takže v tom problém nebyl, a on slám neměl nic proti. Jak se dozvěděl, jeho kmotr ho ustanovil svým dědicem, takže všechen majetek, budovy, či cokoli jiného, co patřilo po staletí rodu Blacků, teď patří jemu. A to i s jistým otravným skřítkem, který byl nyní zaměstnán v Bradavicích, aby pomáhal vařit pro studenty.

Kráturu neměl rád. To on byl příčina Siriusovy smrti. Mohl za to. Taky kdo jiný, že? To on lhal, když se ho zeptal, kde Sirius je, když volal krbem od profesorky Umbridgeové, zatímco se dvojčata pokoušela odpoutat její pozornost tím, že dělala vylomeniny a z původní podoby chodby se s novou schodovalo pramálo. Kdyby nelhal, mohlo být vše jinak. Stačila by jedna věta, a nic z toho, co se stalo, by se stát vůbec nemuselo. Jeho kmotr by tu byl teď s ním, a připravoval se na jeho narozeniny. Jenže co se stalo, nelze vzít zpět. A jak řekl tenkrát Brumbál, mrtví se nedají oživit. Holt se s tím musí smířit.

Vlastně ho překvapila jedna věc. Když posílal Kráturu do Bradavic, aby tam pomáhal v kuchyni, bylo celkem jednoduché ho přesvědčit. Nemusel používat žádné výhrůžky nebo tak. Stačilo mu to prostě nařídit a bylo to.

 Pamatoval si na jeho obličej, když mu to sděloval. Vlastně, skřítek vypadal tak trochu vinně. Dokonce, jako by ho to mrzelo, co udělal. Možná to tak bylo, kdo ví. Třeba se cítil vinný, že zradil svého pána. Nikdy nepochopí, jak to u skřítků vlastně chodí.

Dalším šokem pro něj bylo, když mu jeho teta oznámila, že se bude rozvádět. Z toho, co pochopil, už to mezi nimi neklapalo už delší dobu. Dokonce si vzala zpět své rodné jméno a bude se brzy stěhovat na jiné místo, pryč z dosavadního života. Kam, ale neví.

Jenom doufám, že jí Voldemort nic neudělá.‘ přemýšlel Harry. Neměl svou tetu rád, nikdy se k němu nechovala hezky, ale tohle nepřál nikomu. Možná strýci Vernonovi. ‚Ne, ani jemu.‘ zakroutil hlavou a přemýšlel, jak ho to vlastně mohlo napadnout. Smrt od Voldemorta byla děsivá představa, nemohl to někomu jen tak přát, i kdyby to byl sebehorší člověk, natož mudla. Ti byli proti kouzlům naprosto bezbranní.

Voldemort… zajímalo ho, co chystá. Celý měsíc se neprojevil. Dokonce i krátké primitivní útoky smrtijedů přestaly. Bylo to zvláštní, protože od incidentu na Ministerstvu kouzel se nic nedělo. Takové ticho před bouřkou.

Zřejmě chystá něco velkého, protože on by si nikdy nenechal nic ujít. ‚Z tohohle se nic dobrýho nevyklube.‘ Povzdechl si Harry.

Sešel schody (byl až ve třetím patře) a vešel do jídelny. Jak předpokládal, paní Weasleyová už snídani měla dávno hotovou, a teď ji pouze přiohřívala kouzlem.

„Dobré rá – poledne“ Usmál se na všechny v kuchyni.

„Á, pan ospalec se nám uráčil vzbudit.“ Dobíral si ho s úšklebkem nejstarší Weasleyovic kluk, Bill. „Radši nebudu předpokládat, že můj jistý bratr, který s tebou spí v pokoji, by se v nejbližší době mohl dostavit. Vezmu si jeho snídani, co říkáš?“

„Bille!“

„To byl jen vtip, mamko. Samozřejmě, že bych našeho Ronánka neošidil o něco pro něj tak důležitého, jako je jídlo.“

„Williame Arture Weasley! Jídlo je důležitým faktorem pro přežití, a snídaně obzvlášť. Když se ráno nenasnídáš, mohl bys po zbytek dne mít hlad a nez – “

„No jo, když se člověk nenasnídá, má hlad. To je mi ale novinka.“ Zamumlal si pro sebe a Harry sedící vedle něj vyprskl smíchy. Remus se jen uškrnul.

„ – áleží vůbec na tom, kolik toho po zbytek dne sní, jeho tělu budou chybět vitamíny a různé jiné důležité živiny. Nikdy neodepírej lidem jídlo. A dětem už vůbec ne, rozumíš?“

„Ano, mamko.“

„Výborně. Harry, drahoušku, dáš si ještě nějaké palačinky? Dnes jsem jich navařila hodně.“

Harry se podíval na svůj talíř plný palačinek, a když si pomyslel, že by si měl ještě přidat…

„Ne, děkuji, paní Weasleyová, je to vynikající, ale tohle mi stačí.“

„Ale Harry, jen se na sebe podívej, jsi jak tyčka, musíš něco sníst.“

„Remusi, tohle nech na mě.“

„Molly – “

„Ani slovo!“ zarazila ho zvednutým prstem Molly.

„No dobrá, dobrá. Ale stejně by měl sníst alespoň tenhle talíř.“

„To tedy ano. Copak tě tvoji příbuzní nekrmí, nebo co? Radši ti jich ještě pár přidám.“ S tím sáhla vidličkou na talíř s palačinkami, a co nabodla, to mu přidala. Bill s Remusem na sebe spiklenecky mrkli. „No to vám teda pěkně děkuju.“ Zamumlal Harry.

Ron vstal až v půl dvanácté, takže aby se Harry mezitím nenudil, došel si do knihovny pro nějakou knížku. Dvojčata byla u sebe v obchodě, Charlie v Rumunsku, Percy v práci, Ron spal, a Ginny nechtěl rušit. Pravděpodobně si v pokoji s Hermionou povídají holčičí věci, a to pro něj opravdu nebylo.

Po obědě mu všichni popřáli k jeho šestnáctým narozeninám. Přišel dokonce i Hagrid, a jelikož by se dovnitř nevešel, slavilo se venku na zahradě za domem. Bylo krásné počasí, na oslavu jako stvořené. Bylo tam opravdu spousta lidí, většinou spolužáci ze školy, Weasleyovi (všichni), profesorka McGonnagalová, ředitel, Remus, a nejmíň polovina řádu.

Od Hermiony dostal knihu s názvem Jak se ubránit kletbám, od Remuse něco na ten samý způsob – Od boje k boji, kde se popisovaly bojovné techniky. Spoustu podobných knih dostal i od členů řádu, protože věděli, že se chce jednou stát bystrozorem. Kupodivu ho nejvíc zaujala kniha od Moodyho – Kletby na každém rohu a Pozor na okolí. ‚Vždy paranoidní.

A pak dostal ještě jeden dárek, ale nevěděl, od koho byl, protože to bylo bez cedulky. Byly to předměty, kterými se proslavili Pobertové. Nejdříve tipoval Remuse, ale ten mu dal knížky, takže to hned zavrhl. ‚Tohle by pasovalo na Siriuse, ale ten tu není.

Slavilo se opravdu až do večera. Když už hosté odcházeli a sklidila se zahrada, řád se ještě odebral na takovou menší schůzku, když už se tu jednou sešlo tolik členů na jednom místě.

Harry a spol se odebrali nahoru do pokojů, kde probírali jeho dárky.

„A fakt nevíš, od koho by to mohlo bejt? Chci říct – takovej skvělej dárek ti musel dát někdo, do je znal.“

„Ne, to netuším. A říkám ti to už po několikátý.“ Povzdechl si Harry.

„Navíc,“ Přidala se Hermiona, „Poberti byli v té době velice populární, Rone, znal je kde kdo. Pokud si dobře pamatuju, co říkal Remus, byli něco na způsob Freda a George. Lumpárny na každém kroku.“

Harry přikývnul. „Jo, akorát že častějš a mnohem originálnější.“

„No počkej,“ zarazil ho Ron. „Moji bratři jsou originální. Vždyť toho už tolik vymysleli!“

„To sice jo, ale Poberti byli základ. Už se ani nedivim, že Brumbála nic nepřekvapí, když zažil je.“

„Hmm.“

„Víte co, kluci? Co kdybychom se šli podívat, co dělají? Můžeme použít ty nový přístroje?“

„Ty maj u sebe dvojčata, Hermiono, k těm se nedostanem.“

„Ale můžeme to jít zkusit, že jo?“

„Nemá to cenu. Ještě než jste sem oba přijeli, zkoušeli jsme se přes ty kouzla dostat jinak, dokonce Ginny házela na dveře bomby hnojůvky, ale nic nepomohlo. Maj to prostě dokonale zabezpečený.“

„Tak pojďte alespoň dolů, třeba už budou končit.“

Už když byli na schodech, slyšeli hlasy.

„Pššt! Možná ještě něco zaslechnem.“

„No teda Hermiono, já se nestačím divit. Co se s tebou stalo?“ Divil se Ron.

„No co? Jsou přece prázdniny, ne? A ticho. Nic neslyším.“

„ – Příčné. Je jich tam moc, tohle nezvládneme. Měli jsme počítat s tím, že mu to dlouho nevydrží.“

„Nemohli jsme přece předpokládat, že zaútočí zrovna dneska, Kingsley!“

„Ale Moody, nepřehánějte to už. Před chvílí to bohatě stačilo.“

 „ Já nepřeháním. Jen se tam ty idioti rojej jako včely v úle a my tu jen tak klábosíme. Takže si sbalte svý saky paky a někdo to jděte říct Brumbálovi. Já jdu zavolat bystrozory. S trochou štěstí se jich tam pár objeví.“

„Brumbál už to ví, před chvílí odešel. Na ty bystrozory bych moc nesázel, zvlášť pokud je vede Popletal.“

„Musíme to zkusit. A konec klábosení, zbytek řádu už tam je, musíme sebou hejbnout, potřebujou nás tam.“

„Moment! Kdo bude hlídat děcka?“

 

„Prej děcka! Jako bychom potřebovali hlídat!“

„Pšš! No tak nic, neslyšeli jsme, kdo tu zůstane.“

„To je jedno, stejně nic neuděláme. Jen mě mrzí, že je to na tvoje narozeniny, Harry.“ Když nic neslyšela, otočila se dozadu, „Harry?“  Ale nikoho neviděla.

Poslední komentáře
06.04.2009 19:36:11: skvělý, Voldemort útočí a Harry někam zmizel, moc se těšim jak tohle dopadne, doufám, že kapitolka b...
05.04.2009 21:53:38: Super, tak Harry se nám vydal na Příčnou, alespoň si to myslím, tak šup další prosímsmiley${1}
05.04.2009 20:44:03: Pěkná kapitola, těším se na další. Jsem zvědavá kam se poděl Harry.
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.