***SANDRATE***

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Provdána

První kapitola

„Tak prosím.“ Otevřel jí dveře do nového bytu. Kouzlem jí zvedl kufry a mávnutím je poslal nahoru po schodech.

„Tvůj pokoj je ve druhém patře hned z kraje, přímo naproti tomu mému, Ginevro.“

„Alespoň, že nebudeme mít společnou ložnici.“ Zamumlala si pro sebe.

„To sice ne,“ Ušklíbl se. „ale jedna z tvých povinností jako mé nové manželky je mít se mnou nejmíň jeden pohlavní styk za týden, takže…“ Pronesl medovým hlasem plným uspokojení. „Sobbi!“

Zjevila se před nimi domácí skřítka, která na sobě neměla nic jiného kromě starého hadru. Vypadala opravdu zanedbaně. Skřítci takhle sice vypadají, ale tohle bylo obzvlášť špatné. „Pán si přeje?“ Pronesla s úklonou.

„Samozřejmě, že něco chci, jinak bych tě snad nevolal, ne? Odveď tuhle ženu do pokoje, který jsem pro ni připravil a postarej se, ať má něco na sebe, přece nemůže chodit v tomhle.“ Opovržlivě mávl rukou směrem k jejímu oblečení.

Na jejích šatech nebylo nic špatného. Byly dlouhé po kolena a na spodku byly jemné kanýry, díky nimž se krásně vlnily. Perfektně vykreslovaly její štíhlou postavu. Světle zelená barva perfektně ladila k jejím zrzavým vlasům. Cítila se v nich jako víla. Dostala je od Harryho na své devatenácté narozeniny a patřily mezi oblíbené.

Nechala se dovést do své místnosti a nestačila se divit, co si to k ní dovoluje. Tomu se ani nedalo říkat pokoj. Byla to obyčejná místnost s osvětlením – to bylo to jediné, co tam bylo. Pak ještě postel a malá skříň s nočním stolkem, aby si měla kam odložit hůlku. Odporem nakrčila nos – a páchlo to tam.

Kufry už byly vedle skříně a čekaly, až z nich někdo vybalí věci. Vytáhla hůlku a mávla s ní, přikazujíc, aby se věci složily do skříně. Domem se rozlehl pištivý zvuk. Hned na to byl po schodech slyšet zvuk nohou, které se neustále blížily.

„Co to má znamenat?!?“ Osopila se na něj, když se otevřely dveře.

„To znamená, má drahá, že nebudeš moc používat kouzla, dokud já sám nerozhodnu jinak.“

„Kdo si myslíte, že jste? Nemůžete mi takhle rozkazovat!“

„Jsem ministr kouzel, a můžu. Zapomněla jsi snad, že manžel je hlava rodiny a rozhoduje o všech věcech, které se členů týkají? Tudíž já, jako tvůj manžel mám na to plné právo. Ale neboj,“ Pokřiveným úšklebkem se na ní podíval. „jen co mi dáš dědice, vrátím ti ji.“

Nechal ji nevěřícně stát celou zkoprněnou v pokoji a zabouchl dveře. „A obleč si něco vhodného, večer máme hosty.“

 

„Dobrý den i Vám.“ Pronesla se zdvořilou úklonou a falešným úsměvem Ginny, když vítala ministerské hosty na večeři. Její úsměv nemohl už být víc nepravý. Ale nezdálo se, že by to nějak zaregistrovali. Možná, že na tyhle formálnosti byli zvyklí.

Jestli to takhle vypadá i normálně, tak tě bůh.‘ Pomyslela si. Periferním viděním zahlédla křiklavě růžový kostým, do něhož byla nasoukána žena, podobající se ropuše. ‚To snad ne…‘ Zaúpěla.

Ta růžová obluda přešla až k ní, počkala, až ji pozdraví, kriticky si ji změřila pohledem a s odfrknutím se otočila a šla dál. „To šlo lehce.“ Zamumlala si pro sebe.

Po přivítání všech důležitých hostů se všichni usadili za obrovský stůl, stvořený právě pro tyto příležitosti. Jako žena pána domu se usadila naproti němu, na opačnou stranu stolu. Takže to vypadalo, že je dělí od sebe skoro celá místnost.

Počkali na podávání a na pokyn ministra začali jíst. Probírali mezi sebou různé materiály a stížnosti týkající se chodu celého ministerstva. Ale vynechávaly ty nejdůležitější a jí do toho nemontovaly. Zatím si stačila udržet svoji poklidnou masku, ale čím dál tím víc jí to dělalo problém - obzvlášť, když začali zmiňovat Harryho.

Copak jim nestačí, co pro ně udělal?‘ Zřejmě ne. Kritizovali nejen jeho výchovu, ale i způsob chování během studia v Bradavicích, jeho známky, přátele, s kterými se stýkal a nakonec i jak dopadl. Na jeho bedrech ležel osud celého světa, ale to jim bylo jedno. ‚To se jim to mluví, když už je po všem a nic jim nehrozí.‘ Vzpomněla si na jeho úsměv, na jejich společné chvilky, které měli jen a jen pro sebe.

Z rozjímání ji probudil ostrý hlas. „Ginevro, vnímáš?“ Cukla sebou a trošku zmateně se kolem sebe rozhlédla. Všichni v místnosti se na ni s očekáváním dívali a zřejmě čekali na nějakou odpověď. „Omlouvám se, zamyslela jsem se.“ Utřela si rty ubrouskem a vstala. „Není mi dobře, půjdu si lehnout. Omluvte mě.“ Kornelius jen pokýval hlavou, než se debata opět rozproudila.

Opřela si hlavu o zárubeň dveří. Poslední dobou se cítila často unavená, z ničeho nic se jí motala hlava a k tomu ty vzpomínky, které nemohla vymazat z mysli…

„Není na tom moc dobře, že?“ Dolehl k ní hlas Dolores. „Však ona se z toho dostane.“ Odpověděl její manžel.

„Nic jiného jí taky nezbývá.“ Na to se všichni rozesmáli a ona na své tváři ucítila cestičku od slz, kterým dovolila stéct. S rukou před ústy odběhla do svého pokoje, kde se svalila na postel a brečela, dokud vyčerpáním neusnula.

 

„Zbavil jste se důkazů?“ Zeptal se Kornelius jeho nového zástupce po dosmátí.

„Jistě, nikdo už nebude schopný zjistit, jak se to ve skutečnosti stalo. A to ani ten starý blázen Brumbál, i kdyby chtěl sebevíc. Všechny důkazy se ztratily z povrchu zemského. Cesty hledání vedou do slepé uličky, od níž není návratu. Všechny.“ Prohlásil samolibě.

„Výborně,“ Pokýval hlavou. „teď už nám nic nebrání zvolit jinou vládu.“

Dolores sáhla na stůl a pozvedla svou sklenku se šampaňským. „Na nové začátky!“ Pronesla radostně.

„Ano, Dolores,“ Obdařil ji svým úsměvem. „Na nové začátky.“ Upil z pohárku. „Tentokrát bez překážek.“

Poslední komentáře
27.05.2009 18:44:49: Ahoj, už jsi doma z nemocnice? Jak to dopadlo?
20.05.2009 20:43:07: Jsem zvědavá, jak to dopadne. Doufám že přidáš brzo.
17.05.2009 13:07:16: No chudák Ginny, snad už je záchrana na cestě. Ten Popletal je, ale ...smiley${1}
16.05.2009 23:31:28: no páni.. ten Popletal je ale prevít, chudák Ginny, moc se těšim na pokračování
 
Děkuji Vám za návštěvu mých stránek.